CO ZŮSTÁVÁ V TICHU ZIMY

Dnes jsem šla sněhem.
Každý krok se propadal do měkké bílé vrstvy
a pod tlapami mi křupala zima,
která věděla víc, než jsem tušila.

Vzduch byl chladný a čistý,
a já měla pocit,
že svět je najednou opravdový.
Nic nepředstírá.
Sníh neumí klamat,
jen tiše leží
a ukazuje všechno,
co po sobě necháš.

Šla jsem pomalu,
protože zima si žádá ticho.
A v tom tichu jsem poprvé po dlouhé době
slyšela sebe.

Lidé se zimy bojí.
Bojí se, že když ztichne svět,
uslyší své vlastní pravdy.
Ale ve skutečnosti je to požehnání.
Protože jedině když se všechno zpomalí,
můžeš poznat, co v sobě neseš.

Sníh odhaluje stopy,
a duše v zimě odhaluje pravdu.

A tak jsem šla dál,
se stopami za sebou
a s jasností před sebou.
A uvědomila jsem si,
že žádná tma není věčná
a žádné ticho není prázdné.

V tichu zimy poznáš,
co se má držet
a co se má rozpustit.
Co je tvé
a co jen hluk,
který k tobě nikdy nepatřil.

A já, černá kočka,
vím jedno:
Když jdeš sněhem dost dlouho,
přestaneš slyšet svět
a začneš slyšet sebe.

A to je dar zimy.