KDYŽ SE PŘÁNÍ SPLNÍ

Dnes večer jsem ležela na parapetu
a pozorovala lidi,
jak si dělají seznamy.
Přání, sny, cíle.

A pak, když se jim něco splní,
zavřou sešit,
odškrtnou si položku
a jdou dál.

Jakoby splněné přání bylo
jen jednou z věcí,
které se musí "stihnout".

Ale já, černá kočka,
to vidím jinak.

Splněné přání není konec.
Je to nový dech.
Začátek vztahu.

Každé přání, které se promění v realitu,
má svou duši.
Nese v sobě otisk srdce,
které ho kdysi vyslalo do vesmíru.
A tak, když se stane skutečností,
potřebuje péči,
ne zoufalou pozornost,
ale tichou vděčnost.

Je to jako květina,
kterou jsi vypěstovala ze semínka.
Když ji přestaneš zalévat,
neuhyne hned,
ale ztrácí barvy.
A jednoho dne si všimneš,
že už nevoní tak,
jako dřív.

Vidím to často:
lidé, kteří si přáli lásku,
a když ji dostali,
přestali o ni mluvit s hvězdami.

Lidé, kteří prosili o domov,
a teď v něm spěchají,
aniž by se zastavili
a poděkovali stěnám,
že je chrání.

Každé přání, které se splnilo,
je bytost.
A touží být viděno.
Ne z nutnosti,
ale z radosti.

Když si občas vzpomeneš,
když se na něj podíváš se stejným vděčným úsměvem,
jako tehdy, když se ti splnilo,
jeho světlo zůstává živé.

Dnes jsem si uvědomila,
že i přání potřebují pohlazení.
Ne proto, aby přežila,
ale aby cítila,
že jsou stále milována.

Až se ti tedy něco splní,
neutíkej hned za dalším.
Sedni si k oknu,
nech si projít srstí trochu klidu
a řekni tiše:
"Děkuji. Stále si tě vážím."

Protože jen přání,
které dýchá s tebou,
zůstává živé navěky.