KDYŽ SE SRDCE ROZEHŘEJE

Dnes večer ležím u krbu.
Plameny šeptají příběhy
a já cítím, jak se teplo dotýká mé srsti.
Zpočátku jen opatrně,
jako by se bálo,
že po dlouhé zimě je mé tělo příliš křehké.

Ale pak se rozhoří naplno
a já vnímám,
jak se s každým prasknutím dřeva
probouzí i něco ve mně.

V posledních měsících jsem viděla lidi,
kteří zapomněli dýchat do radosti.
Kteří si nechali zmrznout city,
protože svět byl hlučný,
nebo protože se báli,
že když otevřou srdce,
zabolí to.

Jenže srdce se neroztaje tím,
že ho schováš.
Roztaje, když si dovolíš cítit.
I kdyby to mělo bolet.

Teplo se vždy vrací.
Stejně jako jaro po zimě,
stejně jako světlo po tichu noci.

Ležím u krbu a přemýšlím,
že největší odvaha není přežít chlad,
ale znovu se ohřát.

Znovu se dotknout života,
smát se, i když to není dokonalé,
vdechnout světlo,
i když venku prší.

Cítím, jak se ve mně rozlévá klid,
jako teplé mléko v misce,
a chápu,
že oheň není v rozporu se zimou.
Je její odpovědí.
Je světlem, které přichází,
aby připomnělo,
že chlad nikdy netrvá věčně.

A že i temnota má smysl,
protože díky ní
poznáme, jak vzácné je světlo.

Když se srdce rozehřeje,
svět se promění.
Barvy jsou jasnější,
doteky měkčí,
a čas se zpomalí,
aby sis mohla všechno vychutnat.

A tak ti šeptám,
z tepla plamenů a ticha noci:

Nech své srdce znovu hořet.
Ne proto, že musíš,
ale proto, že můžeš.

Protože život,
který necítíš,
je jen studený popel.

A přitom stačí tak málo,
zavřít oči,
nadechnout se,
a dovolit si být znovu v teple.